Je důležité si uvědomit, co dobrého mi současná situace přináší, říká psycholožka

Dlouhodobě pracujete s pacienty se závažným krvácivým onemocněním – hemofilií. Jak zpravidla vnímají současný stav koronavirové pandemie? Bojí se tito pacienti nákazy více, obávají se hospitalizace?

Pro všechny lidi, bez výjimky, je vnímání současné koronavirové pandemie ovlivněno především faktem, že se jedná o potenciální hrozbu, se kterou nemá zkušenost nikdo z nás, ani lékařské autority, od kterých očekáváme velkou míru ochrany a pomoci. Pacienti se závažným krvácivým onemocněním navíc patří do rizikové skupiny, neboť trpí chronickou chorobou. Vzniká tedy nejistota, do jaké míry jsou ohroženi a především jestli bude zajištěna dodávka léků, na které jsou závislí. To může výrazně ovlivňovat míru nejistoty, a tedy i úzkosti. Strach z nákazy a z případné hospitalizace roste s mírou vnitřní nejistoty a pocitu ohrožení.

Zmínila jste nejistotu pacientů, která se týká dodávky profylaktických léků, které jsou velmi drahé. Myslíte si, že se tím hemofilici zabývají často?

To je logická úvaha a reakce. Aktuální situace je charakteristická velkou mírou nestability, výdajů a očekáváním ekonomické recese. Pacienti jsou na svých lécích závislí a potřebují stabilní ekonomicko-politický systém, ve kterém se budou moci spolehnout na podporu a péči, která je v naší zemi velmi dobře zajištěna. Tato otázka by mohla být spíše cílena na Ministerstvo zdravotnictví ČR, které určuje podmínky distribuce léků.

Při úzkostech je důležitá aktivita

Řada jedinců z běžné populace se také potýká s úzkostmi, které jsou kromě možné nákazy spojené i s existenčními problémy a především se sociální izolací a neustálými změnami a nejistotou. Předpokládám, že je to stejné u hemofiliků. Jak s těmito úzkostmi pracovat?

Úzkost je součástí ochranného systému, který má za úkol náš organismus aktivovat v nebezpečí. Cítíme-li se ohroženi, úzkost nás připravuje pro boj nebo útěk. Je to mechanismus, který nám v průběhu dějin velmi dobře sloužil k přežití. Problémem se může stát fakt, že takto můžeme reagovat i v situacích, které pro nás ohrožující ve skutečnosti nejsou. Stačí, že je pro nás situace nejasná, my ztrácíme pocit kontroly a cítíme se ohroženi. Pak naše úzkosti mohou vycházet i z nereálných katastrofických představ, které neodpovídají dění v našem životě.

Pokud se potýkáme s úzkostí, je dobré si uvědomit, že důležitá je aktivita. Vodítkem nám může být několik základních otázek: Co je pro mě na aktuální situaci nejtěžší? Co mám pod kontrolou? Co pod kontrolou nemám? Co teď potřebuji? Jak toho můžu docílit? Co těžkého jsem už v životě překonal? Co mi k tomu pomohlo? Mohla by mi tato zkušenost pomoci i nyní?

Pokud si lidé uvědomují, že jsou svou úzkostí zahlceni, přestože v reálném životě ohroženi nejsou, mohou si pomoci rozvíjením různých strategií, jak své úzkosti čelit. Mohou to být například tělesná nebo relaxační cvičení či smysluplná aktivita, která člověku činí potěšení a odvádí jeho pozornost od nepříjemných myšlenek. Pokud to přesto nepomáhá, měli by vyhledat pomoc odborníka, například klinického psychologa nebo psychiatra. Pokud si uvědomíme, že nás úzkost varuje před reálnými potížemi, pak je třeba se obrátit na odborníky, kteří pomohou situaci řešit, například právní nebo finanční poradce či policie.

Pohádka pro děti

Jak je vhodné o nemoci COVID-19, ale i o současných restrikcích komunikovat s dětmi? Některé souvislosti třeba nechápou, a navíc řada z nich velmi těžko snáší sociální odloučení.

Děti se v situacích orientují na základě emočního naladění rodičů. Potřebují však, stejně jako dospělí, rozumět smyslu celé situace. Jsou-li se situací vyrovnaní rodiče, mluví společně o důvodech omezení i možného ohrožení v aktuální situaci, pak se na ni zpravidla dobře adaptují i děti. Pokud je doma napětí a lidé spolu o důvodech nemluví, reagují děti obvykle zvýšenou tenzí, zpravidla zlobením. Děti mají magické myšlení, proto je jednou z možností například vymyslet pohádku o tom, co se děje a proč.

Jaké obecné doporučení máte, pokud jde o zachování optimismu a klidu?

Vždy je vhodné si v každé situaci uvědomovat, co dobrého mi přináší, kromě toho, co mi bere. Např. mám čas se konečně vyspat nebo můžu být se svými dětmi víc než jindy. Obecně se dá říci, že se cítíme dobře, pokud zažíváme pocit bezpečí a kontroly. V situaci každé ztráty si musíme uvědomit, zda s tím můžeme něco dělat. Pokud ne, nezbývá nám nic jiného, než se se stávajícím stavem smířit a přijmout ho. Když nechtěnou ztrátu nepřijmeme, zažíváme stále dokola pocit křivdy a hněvu, kterých se nemůžeme zbavit. Pokud se situací něco dělat můžeme, musíme si uvědomit, co můžeme a chceme změnit, a pak je třeba zabojovat.

I pro pravidelnou rehabilitaci je důležitý plán

Současná doba je také velmi náročná na sebekázeň, která je nutná například i při pravidelné rehabilitaci, což je pro hemofiliky obzvlášť důležité. Jak si disciplínu udržet, když najednou chybí standardní režim?

Na prvním místě se člověk musí rozhodnout, že sebekázeň chce posílit. Pokud zůstane u „měl bych“, ale v hloubi duše se mu nechce, pak je lepší, aby si určil minimální nároky, protože by se stejně k plnění úkolů nepřinutil. Pokud se tedy rozhodne, že z dobrých důvodů chce zabojovat, je třeba pracovat na své sebepodpoře. Užitečné je vytvořit si plán činností, zaznamenávat si průběh a výsledky, systém osobních odměn. Funkčním motivačním systémem může být i sdílení činnosti s někým jiným, například budeme cvičit s kamarádem nebo s pomocí aplikace. Dětem můžeme s rehabilitací pomoci tak, že ji „zabudujeme“ do hry nebo soutěže.

Režim je v současnosti obzvlášť důležitý i pro zvládání ostatních oblastí života, práce z domova, při vedení dětí k optimální samostatnosti a aktivitě při řešení školních i mimoškolních věcí. Máte k tomu nějaká doporučení?

Pokud chceme něčeho dosáhnout, potřebujeme k tomu odvahu. Umění podpory, sebepodpory a vlídnosti k sobě je dle mého názoru velmi důležitým sebevýchovným faktorem, který nám dodává odvahu překonávat překážky. Pokud se někomu stále dokola nedaří dodržovat svá předsevzetí, je dobré si popravdě odpovědět, jestli skutečně chce, nebo si jen říká, že by měl. Dále je dobré se podívat, zda neklade sobě nebo druhým příliš vysoké cíle. Vždy je dobré začínat s malými úkoly, neboť úspěch posiluje motivaci. Ve vztahu k dětem je dobré si uvědomit, že pro vývoj je důležitá podpora i frustrace. Pokud tedy děti nemají zájem na plnění svých úkolů, je funkční strategie „něco za něco“, tedy podmínit například množství času stráveného s mobilem časem stráveným plněním úkolů a pomocí v domácnosti.

Článek vznikl pro web www.mojemedicina.cz, který provozuje společnost Roche s.r.o.

Mgr. Petra Bučková, klinický psycholog

Absolvovala studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, obor odborná psychologie. Svou praxi začala jako školní psycholožka ve speciální mateřské škole a speciální základní škole pro děti s vadami řeči v Brně. Od roku 2011 pracuje na oddělení klinické psychologie ve FN Brno, kde se věnuje především pacientům s onkologickými chorobami. Od roku 2012 se rovněž věnuje pacientům s krvácivými chorobami, je členkou multidisciplinárního týmu komplexní péče o pacienty s hemofilií ve FN Brno. Od roku 2018 je také členkou pracovní skupiny pro psychosociální péči v mezinárodní organizaci EAHAD (European Association for Haemophilia and Allied Disorders)